Již je celkem folklórem, že staří lidé mluví o tom, jak to dříve bylo lepší. A jednou z věcí, na které nedají dopustit, je muzika. Jsou stoprocentně přesvědčeni, že dříve se produkovala mnohem kvalitnější a lepší hudba, než je tomu dnes. Jistě, chtělo by se nad tím mávnout rukou a odsoudit to jako prostou nostalgii, avšak situace rozhodně není tak jednoduchá. Stačí si jen vzpomenout, kolik skladem se stalo klasikou, a na které hudební skupiny dodnes vzpomínáme. Znamená to tedy, že mají v tomto ohledu pravdu?
Ani tady to není až tak docela pravda. Jistě, lze vyjmenovat mnoho kvalitních písniček z minulých desetiletí, avšak jen málokdo si uvědomuje, že ve hře je ještě jeden další faktor – čas. A ten zde působí, byť poněkud jinak, než bychom čekali.
I tehdy se totiž hrály i nekvalitní skladby, které neměly hlavu ani patu, a některé z nich byly i svého času populární. Problém je, že tyto songy velmi brzy upadly v zapomnění, a i ty, které měly své fanoušky, v podstatě zazářily a zhasly. Dnes na ně nikdo nevzpomíná, a v rádiích se nehrají. Proč také, když přilákají více posluchačů hraním skutečně oblíbených songů? Důsledkem však je, že o nich už nikdo neví, a v paměti zůstávají jen ty dobré písničky. Může se tedy skutečně zdát, že v minulosti byly lepší.
Je tu však ještě jeden faktor: mnoho z těch, které dnes považujeme za klasiku, nebyly svého času dobře přijaty. To se samozřejmě netýká pouze muziky, ale také knížek, filmů a jiných děl. Svou oblibu získaly až mnohem později. Na jejich začátky se však zapomíná. Je totiž velmi pravděpodobné, že i z mnohých písniček, které jsou dnes částí veřejnosti odsuzovány, se v budoucnu stanou klasiky.
Proto bychom neměli na historii pohlížet růžovými brýlemi. Rozhodně tím nikomu nepomůžeme, nejméně pak sobě. Zavíráme tak totiž oči před tím, co je dobrého na dnešní době, a to je velká škoda.