Kdybych chtěl být zvolen


Když lidé usilují o místo na politické scéně, musí obvykle kandidovat. Jsou jenom některé politické režimy, obvykle ty krajně nedemokratické, kde se lidé stávají politiky bez toho, že by si je lidé vybrali ve volbách. A to znamená, že se ve většině zemí včetně té naší musí kandidáti zalíbit právě svým voličům. Jinak neuspějí. V minulosti, jak kdekdo z nás dosud pamatuje, to zrovna univerzálně neplatilo. Bylo sice jasné, že se oblíbený kandidát spíše dočkal skutečné podpory voličů, ale rozhodovalo přece jenom něco jiného. A sice to, jak byl kdo zapsán u vládnoucí komunistické strany, mající u nás absolutní moc.

křížkování kandidátů

Tehdy zkrátka dokázal ve volbách, jež byly vlastně formalitou, vyhrát hlavně ten, kdo vlezl v pravé chvíli do těch správných rudých pozadí a kdo měl tedy podporu hlavně shora, od vysoko postavených kádrů. Někdo takový se dostal prostě na kandidátní listinu, kterou voliči vlastně jenom formálně potvrdili. Jak je to hezky vidět třeba ve filmu Vážení přátelé, ano, kde zaznívá, že jistý soudruh postupuje výš a na jeho místo bude zvolen… Což už mladší generaci nedojde, aly my starší v tom vidíme dosud ten projev komunistické zvůle. Kdy měl být a byl automaticky zvolen ten, koho prosadil někdo tam nahoře.

volební urna

Dnes už je situace u nás ale o hodně jiná. A kdybych se třeba já rozhodl kandidovat na nějakou politickou funkci? Co bych udělal, abych byl zvolen? Pochopitelně bych si vybral politické uskupení, které by mě přijalo za člena a skýtalo možnost kandidatury. Pak bych se snažil zalíbit co nejvíce spolustraníkům. Čím výše postaveným, tím líp. Aby se pro mne našlo místečko na kandidátní listině, a pokud možno ne nějaké nevolitelné. A pak už bych jenom sliboval a říkal potenciálním voličům to, co chtějí slyšet. A při různých příležitostech bych sliboval právě to, co chtějí daní posluchači zrovna slyšet. A až by mě zvolili? Pak bych musel najít zdůvodnění, proč jsem to slíbené nesplnil. A vymyslet si nová témata pro příští volby, abych byl zvolen zase.